Povinné tykání ve firmách?

Zdánlivě je to snadné. Tykání nabízí společensky významnější tomu níže postavenému, žena muži, starší člověk mladšímu. Jak je to ale s odmítnutím této neodolatelné nabídky na pracovišti, kde se tykání bere jako automatická součást firemní kultury? Jenže vy si od některých lidí chcete držet přirozený odstup.

Čeština, kde se vykání vyvíjelo od 15. století, není v tomto směru ojedinělá. Jazykové nuance prokazující respekt vůči druhým najdete v románských i germánských jazycích, ale i v japonštině nebo korejštině, kde je ovšem zdvořilostních forem ještě mnohem víc. Nabídka i svolení k tykání se odjakživa udělovaly jako pocta. Ve vyšších kruzích si vykali i manželé a ještě po druhé světové válce v mnoha rodinách nepřipadalo v úvahu, aby děti rodičům tykaly. Po komunistickém puči v roce 1948 dostala na frak i etiketa. Soudruzi došli k názoru, že všichni mají stejné žaludky i zadky (ale nikoliv mozky a vychování), a arogantně začali tykat každému, komu si zamanuli.

Vrcholem sprosťáctví pak byly později jevy podbarvené rasismem a hloupostí, kdy kdejaký strejc automaticky tykal třeba Vietnamcům, třebaže šlo o dospělé lidi, kteří si zasluhovali spíše hluboký respekt za svoji dřinu od nevidím do nevidím. Naproti tomu si na protest proti „kolektivnímu hulvátství“ řada lidí vytvořila k tykání odpor, a i za cenu řečí o nadřazenosti a pýše se pak vykání držela zuby nehty. Jak se říká: „Vy vole zní noblesněji než ty vole.“ >>>Povinné vykání a nalíčené i do vody…

... více pod odkazem